BIO

Jason Isaacs se narodil 6. června 1963 v Liverpoolu jako třetí ze čtyř chlapců. Studoval práva na bristolské univerzitě, ale později sběhl k divadlu a začal navštěvovat Central School of Speech and Drama v Londýně. To bylo také místo, kde se seznámil se svou láskou Emmou Hewitt. 23. března 2002 se jim narodila dcera Lily. V srpnu 2005 se jim narodila druhá dcera Ruby.
 
Jason Isaacs se proslavil rolí brutálního plukovníka Tavingtona v historickém velkofilmu Patriot, ale na svém kontě má celou řadu filmových i divadelních rolí.

Nové informace, které zjistila Beka. Díky!
- Povolání Jasonových bratrů - doktor, právník a účetní.
- JI režíroval nebo účinkoval ve více než 20 divadelních produkcích na londýnské divadelní scéně.
- Měří 180 cm

Napsali o Jasonovi v souvislosti s jeho výkonem ve filmu Patriot:

Cinema 8/2000: "Jason Isaacs má parametry rickmanovských ostrovních padouchů.."

Total film 6/2000: "....v roli plukovníka Tavingtona představuje patřičně odporného britského zlosyna a fušuje tak do práce tradičnímu představiteli podobných rolí, Alanu Rickmanovi."

Za citace z časopisů přirovnávající Jasona k mému oblíbenci AR, mnohokrát děkuji Silence!
Poznámka: Jason si společně s Alanem zahrál ve filmu Harry Potter a Tajemná komnata.


Jason svýmy slovy (Autor článku: D.J. Orlovský; zdroj: Pentagram) D.J. velký dík za jeho napsání!

► PRVNÍ ČÁST
DRUHÁ ČÁST
TŘETÍ ČÁST
ČTVRTÁ ČÁST

Jason Isaacs se narodil v téměř ďábelském datu 6.6. 1963 v anglickém Liverpoolu do židovské rodiny jako třetí ze čtyř bratrů a vyrůstal v dosti izolované liverpoolské židovské komunitě, jejíž spoluzakladateli byli jeho praprarodiče.

„S větším počtem lidí nežidovského původu jsem se poprvé doopravdy setkal až na univerzitě. Byla to cizí a podivná stvoření.“

„Lidé si mě pamatují jako sebejistého, možná protivného, zatímco ve skutečnosti jsem byl vyděšený. Byl jsem obklopen všemi těmi sebejistými kluky a holkami z internátní školy. Měli auta, sexuální životy a bankovní účty. Těšili se na naplněný život – druh společnosti, jejíž existenci jsem si nikdy nedovedl představit.“

Ačkoli chodil do židovské školy a dvakrát týdně navštěvoval cheder, což je základní náboženská škola zaměřená hlavně na výuku Tóry, hebrejštiny, tradic a zvyků, nepovažuje se za příliš nábožensky založeného člověka.

„Nejsem nábožensky založený člověk, ale je ve mně hodně židovského a cítím nemalou váhu na ramenou být Žid v Hollywoodu.“

O svém židovském původu příliš nemluví, neboť se domnívá, že Británie umí být někdy velmi xenofóbní země, a herec by měl být tak neutrální, jak to je jen možné. Když se v jedenácti letech s rodinou přestěhoval do Londýna, poznal ostatně mladý Isaacs teorie o antisemitismu na vlastní kůži.

„V polovině sedmdesátých let jsme se přestěhovali do Londýna, to mi bylo jedenáct, a já nechtěl, aby se mi lidi posmívali kvůli mému hlasu. Měl jsem liverpoolský přízvuk a děti nerady vyčnívají, takže jsem si téměř okamžitě osvojil silný londýnský přízvuk. Byla to pravděpodobně vůbec první známka hereckého nadání, kterou jsem projevil.“

„Nebylo nic moc být židovský teenager, když Národní fronta rozdávala u školy letáky.“

Koncem sedmdesátých let došlo k několika útokům na místní synagogu, když rasistické řeči Národní fronty vyvolaly vlnu nepokojů.

„Následovalo několik střetů a já sám jsem byl několikrát zapleten do věcí, které byly nechutné.“

Podle jeho vlastních slov bylo dětství dobrou průpravou pro jeho pozdější záporné role.

„Mám jisté sklony ke krutosti jako zřejmě důsledek poměrně bojovného prostředí. Byli jsme čtyři kluci v domě a nebyli jsme na sebe zrovna milí. Hodně mě šikanovali – někdy bratři, někdy ve škole.“

„Nechci tím říct, že by na mě byl někdo krutý. Všichni dělali co mohli, ale nebyli jsme zrovna šťastná domácnost. Hádali jsme se. Dneska je to jiné. Teprve v nějakých dvaceti jsem začal chápat, že má smysl být na lidi příjemný namísto tvářit se pohrdavě a nepřístupně a nepustit si nikoho k tělu.“

Isaacs rozhodně neplánoval stát se hercem.

„Nikdy jsem nechtěl být herec a stále pořádně nevím, co vlastně dělám, ale jsem už trochu starý na to, abych dělal něco jiného a je to celkem příjemné, zatímco čekám na inspiraci.“

Chtěl spíše následovat dráhu svých sourozenců, z nichž jeden se stal doktorem, jeden právníkem a jeden účetním. Takže v roce 1982 začal studovat práva na Bristol University.

„Můj bratr studoval práva a vypadalo to...nevěděl jsem, co chci dělat, a tohle mi přišlo jako něco, co by chytří lidé chtěli dělat.“

V rodině Jasona Isaacse se umění příliš neholdovalo, jak by snad někdo mohl očekávat.

„Nevzpomínám si, že bychom chodili do divadla. Zřejmě jediná věc, kterou jsem kdy viděl, byla pantomima, což v Anglii znamená něco poněkud jiného než v Americe...víte něco jako představení pro děti.“

„V mém životě nebylo příliš prostoru pro umění. Neříkám, že se nám ho nedostávalo. Jednou do roka jsme chodili na pantomimu, v garáži jsme měli stereo, kam jsme mohli jít a poslouchat hudbu. Nikdo ale nehrál na žádný nástroj; měli jsme sbírku klasiků vázaných v napodobenině kůže, která ležela na polici a nikdo na ni ani nesáhl. Umění nebylo na pořadu dne.“

Takže by se dalo říct, že k herectví ho přivedla náhoda či snad docela obyčejná zvídavost.

„Šel jsem na univerzitu a myslel jsem, že budu dělat trochu od všeho. Říkal jsem jsem si, že budu skákat padákem, hrát fotbal, hrát divadlo; všechny ty kroužky, které se studentům nabízí. Vyrazit si a opít se a tak podobně. Jednou jsem takhle přišel do zkušebny a udělal konkurz a dostal svojí první roli a propadl tomu. Chci tím říct, že najednou tu byl svět...kde šlo především o kamarádství.“

„Cítil jsem se jako doma, skutečně příjemně a sám sebou. Nesouviselo to nezbytně s hraním, ale s tou rodinou pohodou, jako bych tam patřil.
Bez ohledu na postavení a minulost a národnostní příslušnost a pohlaví – téměř.“


„Nezáleželo na tom, jak směšný byl váš přízvuk nebo odkud jste či kolik peněz máte nebo nemáte nebo z jakého jste prostředí, byla tam jakási rovnoprávnost. Navíc to byl naprosto iracionální svět. Do té doby jsem se snažil být celý život dostatečně schopný nebo dostatečně chytrý, a to není pro herce dobré. Je to o pocitech a instinktech a lidskosti.“

Objevil tak svět, v němž se mohl skutečně realizovat, a zcela herectví propadl.

„Při hraní jsem se dokázal uvolnit tak, jak jsem se nedokázal uvolnit ve společnosti.“

A pochopitelně to byla příležitost okouzlovat něžné pohlaví, což dělá ostatně dodnes.

„A byla to příležitost seznamovat se s holkama *směje se* Je to staromódní klišé,ale pravda. Ze začátku jsme se dělili o šatnu, takže člověk viděl lidi nahé, ale *sarkasticky* hej, to bylo jen proto, že jsme byli čistě praktičtí.“
Ostatně odtud pocházely všechny moje přítelkyně a vlastně i moje dlouholetá partnerka. Byl jsem příliš stydlivý na to, abych někoho sbalil.“


„Tehdy v době ledové předtím než jsem potkal Emmu jsem každý rok jezdil od univerzity na Edinburghský festival a vždycky skončil s představitelkami hlavních rolích.“

V roce 1985 absolvoval na University of Bristol v oboru práva.

„Po třech letech jsem získal právnický titul, ale celou tu dobu jsem neustále někde v místnosti vtipkoval, hulákal a svlékal si šaty.“

„Každý semestr jsem hrál jednu roli, a pak jsem hrál dvě role za semestr, a poté začal jezdit na Edinburghský festival, a pak jsem začal hrát na Vánoce, a pak přišel čas opustit univerzitu a stát se právníkem. Víte, všechna ta zábava, koníčky, divadelní kusy, byla jedna z věcí, které jsem chtěl dělat, když jsem byl mladý. Ale někteří z lidí, a nimiž jsem to dělal, se ucházeli o místo na umělecké škole, což mi přišlo praštěné. Mám na mysli, že jsem taky hrál za kolej fotbal a představa, že bych napsal Manchester United, jestli by mě nechtěli, byla stejně absurdní. Ale oni se hlásili na uměleckou školu a nic nestálo to zkusit. Byl to hezký výlet do Londýna a já si myslel, že to prostě zkusím a když to vyjde...no, tak se uvidí, nebo si nechám ten dopis zarámovat a budu ho ukazovat svým vnoučatům nebo tak něco...“

„Myslím si, že jsem herec, protože jsem Angličan a příliš zdvořilý. Nedostal jsem žádný dopis, že mě berou; z místnosti vyšla dáma, žena jménem Jane Caroll, bohužel již nežije, ale byla to skvělá učitelka hlasu na škole, na kterou jsem nakonec šel. Vyšla ven a řekla, "Rádi vám nabídneme místo v září," a já se jen ozval "...Oh." A ona řekla, "Chcete, nebo ne?" a já jen "Yuhh...uhhh, ano, jistě..." Pak řekla, "Protože víte, o tahle místa je velký zájem, tisíce lidí, takže nás nevoďte za nos. Pokud to místo nechcete, řekněte to hned,“ a já ze mě vypadlo jen "Ne, ne, samozřejmě, to ne, chci říct, ano, ne, totiž chci." Vzpomínám si, jak jsem zčerstva vypadl, a pak kráčel ulicí ve svých dvaceti, nebo kolik mi tehdy bylo, a myslel si,"Nejspíš jsem právě rozhodl o zbytku svého života, protože mi bylo trapné říct ne.“

Příliš zdvořilý na to, aby řekl, že chce být právník, začal tedy studovat na Londýnské Central School of Speech and Drama. Zde se mimo jiné seznámil se svou celoživotní partnerkou Emmou Hewitt.
Školu absolvoval v roce 1988 a téměř okamžitě se začal objevovat na divadle a v televizi. Svoji kariéru tak začal jako britský televizní herec.

Jako herec se proslavil nejvíce svými zápornými rolemi – ať již máme na mysli šarmantní aristokraty jako jsou plukovník William Tavington a Lucius Malfoy nebo drsného piráta jako James Hook.
Jason Isaacs však sám sebe nepovažuje za statečného či dokonce drsného. Bez rozpaků se označuje za neskutečného zbabělce a je přesvědčen, že setkání s ním musí být pro mnoho fanoušků zklamáním, když zjistí, jaký je slaboch.

„Nejsem jako charaktery, které hraju. Slyšel jsem od spousty lidí, že jsem byl sebevědomé až arogantní dítě, které vyrostlo. Ale já byl přesně opak: vystrašený a hrozně nejistý. Takhle přetvařovat se mě naučilo herectví.“

„Vždycky jsem byl šikanován, nikdy jsem nešikanoval. Jsem strašný zbabělec. Bojím se lidí, bojím se koní *směje se* Bojím se pavouků, takže víte, možnost mít armádu (v Patriotovi) a pokaždé, když povytáhnu obočí se zachvěje celá vesnice, když jedna z největších super hvězd na světě je vyděšená, když vjedu na koni do jeho domu – byla to pro mě laciná terapie.“

Jeho rodinný život by se dal označit za klidný až všední. Se svojí partnerkou filmovou dokumentaristkou Emmou Hewitt žije šťastně a spořádaně již od roku 1988.

„Potkali jsme se na umělecké škole. Ve skutečnosti nejsme manželé, ačkoli si říkáme manžel a manželka, což některým lidem přijde dost zvláštní. Je ale poněkud divné říkat někomu vaše přítelkyně, když máte dítě.“

„Požádal jsem ji o ruku a kupodivu Emma souhlasila, jenže pokaždé když začneme uvažovat o svatbě, vleze mi do toho práce.“

„Jednou se vezmeme, pravděpodobně až Lily přijde ze školy a řekne: "Vy dva se musíte vzít, protože mě vážně ztrapňujete.“

Jeho práce ho často odvádí od rodiny, a tak se snaží, aby nebyli odloučeni příliš dlouho.

„Aby otěhotněla, rozhodla se, že se vzdá velmi úspěšné kariéry a bude mě následovat a žít na nejrůznějších místech, kde nebude mít co na práci, a nebude ani doopravdy součástí štábu.“

K rodinné pohodě pravděpodobně nemalou měrou přispívá i to, že po náročném natáčení je pro Isaacse všední rodinný stereotyp vítanou změnou.

„V práci si užiju spoustu extrémů. Vraždím, miluji, zachraňuju, vybuchuju, brečím, peru se. Takže miluji tu jednoduchost – udělat dětem míchaná vajíčka a číst jim pohádky. Nepotřebuju v osobním životě vzrušení.“

„Není pravda, že nemám žádné ambice, ale nemám žádné ambice, které by nebraly ohled na mou rodinu.“

Za jednu z nejlepších věcí, které ve svém životě udělal, považuje fakt, že se stal otcem.

„Moje dvouletá dcera Lily každý den potěší moje srdce. Nemůžu tomu věřit. To, že jí dokážu rozesmát – v mém životě není nic lepšího. Přál bych si, abych založil rodinu mnohem dřív. Nechápu, co jsem dělal; poflakoval se po večírcích a za kulturou nebo co.“

„Vždycky jsem byl, myslím, starý sentimentální blázen. Znáte to, brečím u reklam. Stačí mi slyšet lacinou hudbu a vidět, jak si lidé padnou do náruče, a jsem hotový. Takže je to báječně sentimentální zkušenost mít dítě.“

Isaacs připouští, že během let ztratil určitým způsobem vztah ke svým kořenům.

„Protože jsem měl to štěstí hrát tolik rolí a žít v tolika zemích, cítím se bez kořenů. To, kam patřím, jsem já, moje žena a děti a jakákoli role, kterou hraju. Jsem téměř zbavený příslušnosti někam...jsem co jsem a jsem hrdý na to, odkud pocházím. Ale necítím se nikde vázán.“

„Jsem hrdý na to, že jsem Žid, ale ne v náboženském smyslu. Zbožňuji tradiční obřady a písně, ale když jsem četl v angličtině Seder (židovská slavnostní večeře v první večer Velikonoc), je to nesmyslné...Ale judaismus nabízí nádherné věci.“

„Není to proto, že nemám kontakt. Cítím svoje židovské kořeny hluboko v sobě. Celá své dětství jsem chodil do chederu a moji rodiče žijí v Izraeli. Rád bych se stal členem synagógy, která uvítá děti ze smíšeného manželství.“

„Opravdu se necítím víc Angličanem než se cítím Američanem, necítím se být víc Židem než se cítím být čímkoli jiným. Moje žena není židovského původu a tím pádem moje děti nejsou Židé.“

„Chtěl bych, aby moje děti byly hrdé na oba jejich rodičovské odkazy. A ony jsou. Když jsme byli navštívit moje rodiče v Izraeli, slavili jsme Shabbas a odříkali beruchah. Ale je to složité. Před pár lety, jsme byli v synagoze ve Finchley na Rosh Hashanah (židovský Nový rok) a moje pětiletá dcera, které tehdy byly tři a půl, poslouchala, jak rabínka – žena, kterou zbožňuji – vypráví příběh o Adamovi a Eve a hadovi. A moje dcera se mě zeptala, jestli to je pravda. A já řekl, ´Nemyslím si, že je, miláčku. Je to jen příběh, který má vysvětlit dobro a zlo.´ A celá řada se otočila a mračila se na mě. Měl jsem říct svým dětem, že věřím. Ale já chci, aby se dokázali do náboženství vcítit, ne jen bezmyšlenkovitě opakovat jeho postoje.“

„Přál bych si být dobrým otcem. Pokaždé, když si udělám plán, Bůh se na mě zasměje. Rozhodně jsem neplánoval hrát dva pohádkové zlosyny za sebou. Vždycky když si myslím, že bych měl hrát v Londýně, skončím u filmu někde v Timbuktu. A když naopak potřebuji dělat Hollywoodský film, skončím u hry za sto liber týdně. Nemůžu si naplánovat kariéru. Nemyslím si, že někdy budu romantický hlavní hrdina, což je jen dobře, protože ty mají jen krátkou životnost a když film neuspěje, dávají vám to za vinu a přitom to není vaše vina a už jsem viděl své přátele klesat pod tíhou očekávání. Myslím, že pokud budu dělat svojí práci dobře, pravděpodobně si jí udržím ještě hodně dlouho.“

„Jedna z věcí, které zbožňuji na tom, jak to teď chodí, je že všechny role, které jsem zatím dostal, i když to zní divně, jsem dostal díky konkurzu na ně. Šel jsem do hotelového pokoje někam s někým, kdo mě vůbec neznal, doopravdy mě pořádně neviděl ve filmu a pět minut jsem předstíral, že jsem někdo jiný, a oni pak odešli a přemýšleli o tom nebo sledovali záznam a pak řekli, jo, to je ten nejlepší chlapík pro tuhle práci. A nejdivnější na tom je, že takhle to většinou nechodí. Hodně mých přátel jsou režiséři a scénáristé a tak podobně, a ti jsou v téhle strašné situaci, kdy musí někomu nabídnout práci nebo si scénář vůbec nepřečtou. A oni pak nemají ani ponětí, jestli tohle je ta správná osoba nebo ne. Hollywood je celý o tom pohybovat se vzhůru na žebříčku, až se dostanete do bodu, kdy se nemusíte setkávat již víc s lidmi a rozhodně nemusíte dělat konkurzy. A já vždycky říkám svému agentovi, "Dostaňte mě do té místnosti a nechte mě jim to přečíst. Já chci tu práci vyhrát." A tak jsem získal všechny svoje role díky štěstí, že jsem dostal příležitost, ale taky díky svým schopnostem a cítím se o něco jistější, než moji přátelé, o kterých tohle neplatí.

„Asi bych jako všichni chtěl mít spousty peněz,ale lidé, s nimiž jsem se setkal a pracoval, kteří tu spoustu peněz mají a jsou strašně slavní, mají příšerný život. Vážně, jejich životy jsou plné příšerných kompromisů. Já můžu jít kamkoliv. Nikdo neví, kdo jsem. Můžu jet metrem a autobusem a jít po ulici. Podívejme se pravdě do očí, nevypadám jako Lucius Malfoy, ani jako kapitán Hook prostě jako nikdo z těch lidí, co hraju. Takže jsem docela rád, že mě ta sláva míjí.“

„Kdybych mohl vrátit čas, přestal bych se snažit být temný a zajímavý a prostě se rozhodl být šťastnější. Mít víc sexu, víc cestovat, méně koukat na televizi...vyhnout se některým nejhorším módním výstřelkům sedmdesátých let.“

A když se ho zeptáte, proč je filmový průmysl plný takových „hajzlů“ a proč on nevypadá, že je jedním z nich. Se smíchem vám odpoví:
„Manželka by mě zabila.“

*******

San Franciské noviny ho v roce 2006 zahrnuly mezi třináct nepřitažlivějších mužů, kteří jsou skuteční a živí. Pokud byla jména řazena od prvního po třináctého, pak by byl Jason Isaacs pátým nejpřitažlivějším mužem této planety. A Lucius Malfoy byl stejnými novinami vybrán jako druhý nejpřitažlivější muž, který nikdy nežil. Nemůžeme zde nepřipomenout, že Lucius Malfoy se úspěšně drží mezi deseti nejbohatšími fiktivními muži světa.

Že je tento sto osmdesát centimetrů vysoký tmavovlasý Brit s uhrančivýma modrýma očima přitažlivý, se vám ovšem shodne jedenáct žen z deseti.
Podstatně zajímavější je skutečnost, že navzdory faktu, že píše levou rukou, je Jason Isaacs pravák. Ostatně právě to ho poněkud zarazilo v rozletu, když sebejistý si svými šermířskými dovednostmi z Patriota a Dračího srdce, zjistil v Peteru Panovi, že Hook přišel právě o pravou ruku.

„Levou rukou pouze píšu, veškeré sporty/rvačky normálně provádím pravou. Tedy samozřejmě teď už ne.“

„Cítil jsem se jaksi drze a naparoval se a pak jsem se musel všechno naučit zcela od začátku, což bylo dost rozčilující. Píšu levou rukou, ale nedokážu jí hodit míč, odpálit golfovou holí nebo tenisovou raketou.“

Šerm, filmování, golf, tenis a desítky úsměvů pro fotek chtivé objektivy - tenhle muž rozhodně nesnáší nečinnost. Je až obdivuhodné, že při svém pracovním vytížení dokázal založit rodinu.

„Přál bych si, abych založil rodinu dřív, je to nejlepší věc, jakou jsem kdy udělal. Netuším, co jsem k sakru dělal ve svých třiceti – vždycky jsem se hnal na lepší párty, extravagantnější restaurace nebo delší golfový kurz.
Ale co mám Lily, nechodím ven. Je ze mě opak upíra, protože je mě vidět jen během dne.“


„Zjistil jsem, že je velmi těžké najít temné místo kam jít, když jsem byl tak plný lásky. Nemohl jsem přestat brečet, protože ona [Lily] byla prostě tak nádherná.“

„Když jí [Lily] bylo devatenáct měsíců, byli jsme v nákupním centru, a zrovna dávali Petera Pana. Viděli jsme scénu, v níž děti létají, a ona jí zbožňovala a začala křičet, „podívejte – kluci a kolky létají!“
Pak přišel kapitán Hook a já si pomyslel „lepší jít, tohle by jí mohlo vyděsit“. Ale ona za chvilku vykřikla, „podívejte – táta v přestrojení!“
Takže se nebojím, že bych Lily děsil, ale aby si ona a Emma nemyslely, že jsem žalostný a nestyděly se za mou někdy přihlouplou práci.“


„Ve světě Harryho Pottera chodím vlastně v převleku. Není lehké zůstat v roli Luciuse Malfoye, když mám dvě malé děti, protože čas na jídlo je vždycky ve špatnou chvíli a musíte sníst to, co ony nechtějí. Přidejte k tomu pozdní noční filmování a opakované návštěvy bufetu s nabídkou tučného a sladkého, abyste vydrželi vzhůru a živí spolu s mým naprostým nedostatkem vůle a máte smrtící kombinaci. Naštěstí vědomí, že se pravděpodobně budu muset před kamerou svléknout do naha ve spojení s mojí vrozenou soutěživostí, mě nutí pravidelně běhat za míči – ať už na tenisovém kurtu, fotbalovém hřišti nebo lítám se psy po parku.“

Jeho práce je bezesporu jeho velkým koníčkem, kromě golfu a tenisu. Hudba a literatura mu však rozhodně cizí nejsou, ovšem nesmíme zapomínat, že žijeme v jednadvacátém století - době počítačů a techniky.

„Myslím, že můj nejoblíbenější film je pravděpodobně Spinal Tap. Spinal Tap a Kmotr.“

„Momentálně mám ve svém iPodu Lily Allen a Paula Wellera, do toho Franka Sinatru, Boba Marleye a soundtrack z Little Shop of Horrors. Pěkný výběr. Rád si rozcvičuji v šatně hlas a chudák Lee, který má hudební sluch, mě slyšel přes zeď prznit jakýsi podřadný pop sedmdesátých let. Omlouval jsem se mu den co den a on každý den předstíral, že ho to neničí, i když evidentně ničilo. Rovněž poslouchám dvojici zpěvák/ textaři, na kterou jsem narazil v Kalifornii: Craig Jerris a Judith Owen, protože jsou nejen skvostní, ale dokážu si představit lidi, o kterých zpívají.“

„Od dvanácti do nějakých dvaceti jsem poslouchal jen Boba Marleye. V posledních letech se ze mě stal nadšený fanoušek Gershwina. Mám taky spoustu zpěváků sentimentálních písní padesátých a šedesátých let – Frank Sinatra, Dean Martin, Ella Fitzgerald a Nina Simone. A taky spoustu funku ze sedmdesátých let.

„Když chci číst nějakou beletrii mimo dovolenou, jsou z toho akorát potíže, protože prostě chci sednout a dočíst tu knihu. Nemůžu nechat něco rozečteného, takže se snažím neusnout dokud nedočtu poslední stránku. Což není zrovna chytré, když máte dvě malé děti. Takže většinou čtu literaturu faktu a noviny snažící se každý den přinést zajímavé věci z neuvěřitelného světa složité vysoké společnosti, do níž nikdy nebudu patřit. Naneštěstí si přitom většinou povídám se svými dětmi a přáteli o jejich dětech a podobně, takže pak zapomenu, co jsem už četl.“

„Moje přítelkyně má literaturu velmi ráda. Takže se neustále snaží přimět mě číst knihy, které jsou podle ní pro mne dobré. A já tajně nahlížím do podřadných časopisů, když jsem v koupelně. Ale jsem blázen do netu, takže čtu Wired a všechny publikace o Macu, protože jsem zastánce Macu.“

Apple Macintosh, také známý jako Mac, nebo Macintosh, je rodina osobních počítačů od amerického výrobce Apple Computer. Dnes je to běžné označení pro počítače firmy Apple. Mac (Macintosh Operating System ) je rovněž značení pro původní operační systém těchto počítačů.
Jason Isaacs tedy zjevně nebude příznivce výrobků firem IBM a Microsoft a hledali byste je u něj marně.

„Jsem naprostý propagátor Applu a tají se mi dech nad iPhone. Právě courám kolem s iPodem a Palmem TX (kapesní počítač) a Blackberry Pearlem (tzv. smartphone neboli chytrý telefon) v kapse, párem sluchátek Bose kolem krku, Motorolou HS850 (handsfree) po ruce a TomTomem 910 (navigace) v autě. Můj Powerbook (notebook od firmy Apple) není nikdy daleko. Dostatečně podivínské?“

„Jsem nadšenec do techniky. Mám dva obrovské kufry plné triček, kalhot a asi 4000 kabelů a náhradních baterií. Když jsem byl kvůli Peteru Panovi pracovně v Mexicu a moje kufry se ztratily, úplně jsem zbledl. Lidi říkali, neboj, my ti koupíme nové oblečení. A já na to, že se nestarám o šaty. Klidně rád půjdu v kraťasech a tričku, chci svojí iPod nabíječku.“

Ale nejen herectvím je herec živ. Jídlo je prý jeho vášeň.

„Jídlo je něco, co má velmi blízko k mému srdci a mému žaludku.“

„Vyrostl jsem se třemi bratry, kteří byli všichni v kuchyni k ničemu a moje matka nikdy nepředstírala, že je kdo ví jaká kuchařka. Já byl jediný člen rodiny s jistým talentem na vaření, takže se to stalo důležitou dlouhodobou povinností.“

„Vyrostli jsme na smaženém jídle, ale později jsem přišel na to, že pokud se chci vyhnout infarktu, musím změnit svoje návyky. Takže teď dělám čerstvé dobré jídlo, které je zároveň dobré pro zdraví. Není to tak složité – může to být docela jednoduše pečené kuře nebo dobré dušené maso.“

„Hodně jsem se naučil od přítele bratra Emmy, který je šéf kuchař. Je neuvěřitelný. Chodí kolem a říká „máte hlad, lidi?“ Pochopitelně vždycky řekneme ano, ale často toho k jídlu v domě moc není. A za dvacet minut, navíc když si s námi celou tu dobu povídá, se zázračně objeví tři nebo čtyři chody. Tomu říkám umění. A ještě je tak v klidu, nikdy v kuchyni nezmatkuje. A to je taky velké umění.“

„Většinu času jsme strávili v Gold Coastu (město v Austrálii v Queensland, kde Jason Isaacs pobýval během natáčení Petera Pana) a kvalita a rozmanitost jídla byla úžasná. Koupil jsem tam skutečně skvělé kari těsto a udělal kuře, lilek a papriku, kari a Emma řekla, že to bylo nejlepší kari, jaká kdy jedla. Další večer mě požádala, abych uvařil zase, tak jsem udělal to samé. Večer poté mě požádala znovu, no tak jsem zopakoval kari. Čtvrtý večer řekla „Budu vařit.“

„Když se natáčelo, jedli jsme venku každý večer, jídelna na place byla skvělá. Naučil jsem se tam báječné perské kuře od jednoho z dodavatelů, Rezy, který byl Íránec. Ale bylo těžké jít večer někam do restaurace. Naší dceři, Lily, bylo teprve 14 měsíců, takže Emma a já jsme nikdy nemohli jíst společně. Jeden z nás vždycky jedl a druhý musel dohlížet na Lily pobíhající po restauraci.“

„Když máte dítě, začnete víc přemýšlet o otázce zdraví. Jeden čas jsme všechno dusili, ale to byla otrava, takže teď už zase pečeme a grilujeme.“

„Někdy je to spíš o marnivosti než o zdraví. Mám rád těžká jídla a tvarohový koláč jako každý jiný – ale odstup s tím ode mne, Satane! Samozřejmě je snazší jíst těžká jídla, když jste v chladné Británii, než když sedíte na pláži v Gold Coast. Proto miluju Austrálii. Doufám, že mě ta zase někdy zaměstnají.“


A dobré jídlo je třeba spláchnout douškem něčeho dobrého.

„Brusinka a soda. Trochu ledu, žádný citron. Angličané si tady v Americe vždycky říkají o méně ledu. Nemáme rádi sklenici plnou ledu.“

Během nejrůznějších interview se tento herec proslulý zápornými rolemi rozhodně nejeví jako ničema. Je vtipný, velice sdílný (zlí jazykové by řekli, že až ukecaný) a poněkud se podceňuje, když reportéry zasypává historkami dokazujícími, že není žádný tvrdý chlapík, ale naprostý slaboch.

A jaké, že ty historky jsou?
Když jednou letěl domů na návštěvu k rodičům, kteří žijí v Izraeli, voják sedící vedle něj ho poznal jako „toho chlápka z Civvies“, což je televizní drama z roku 1992 o bývalých členech britského elitního parašutistického komanda a jejich civilním životě po odchodu z armády.
„Oi, byl jste skvělý, byl jste tak zatraceně nelítostný,“ nadchnul se ten muž.
„Byl šokován, když jsem probrečel celý film, který během letu pouštěli, 'Mr. Holland's Opus.“

Na konkurzu na Patriota, se ho producenti najednou zeptali, jestli umí jezdit na koni.
„Řekl jsem, ´Oh, olympijský standard!´, ale lhal jsem. Byl jsem zděšený.“

A když pak brečel skoro pořád během své první scény v Patriotovi, musela mu jeho přítelkyně připomenout, aby si utřel oči, protože se připravuje scéna a on je přece ten zlý hoch.

„Jsem příšerný zbabělec; neustále se do mě strefovali, ale já nikdy do nikoho. Takže si myslím, že všechny ty extrémní scény, které hraju, mi nabízí jakousi terapii, jakousi katarzi. Možná je to důvod, proč to dělám tak dobře, protože jsem byl vždycky šikanován, nikdy nešikanoval. Jsou moje pomsta.*směje se*“

Jestliže se dnes děsí podle svých vlastních slov lidí, koní, pavouků, co ho děsilo, když byl dítě?

„Všechno. A stále děsí. Vzpomínám si na únosce dětí v Chitty Bang Bang například, víte, představa, že je stvoření, které vás naláká na zmrzlinu a lízátka a zavře vás do klece a odveze pryč, byla pro mne pěkně děsivá. Bál jsem se všeho a dnes věci, které vás děsily, jsou k smíchu, ale děti to berou, když jim čtete příběhy, v nichž vás otráví čarodějnice a dají vás pod zámek lidé, kteří vás vykrmí a píchají do prstu a zkouší a chtějí zabít. Pohádky jsou plné těhlech směšně morbidních vyobrazení a dětem to nevadí. Pomáhá jim to odlišit zlo a dobro. Důležité je, že ty příběhy mají morální podtext a vedou vás k němu, nic není nezasloužené.“

„Jsem opravdu slaboch a strašpytel. Myslím, že ten dojem z obrazovky je jen zbožné přání. Jednou jsem měl doma dělníka a volal jsem jeho ženě, abych dohodl vyúčtování a ona řekla: „Požádal vás o autogram?“
Byl jsem docela zaskočený, nevšiml jsem si, že by vůbec věděl, že jsem herec, ale ona řekla: „Je váš velký fanoušek. Má na videu všechny vaše filmy a na zdi vaše fotky.“
Řekl jsem: „To je zvláštní, proč se nezmínil?“ A ona odpověděla: „No, možná protože...já to radši nebudu říkat.“
Když jsem jí ujistil, že to neraní mé city, řekla mi: „Dobře, no je to proto, že byl zklamaný setkáním s vámi, že jste tak trochu slaboch.“


Fanoušek zklamaný tím, že jeho idol je jen obyčejný člověk, není žádný fanoušek, nemyslíte? Protože to přesně Jason Isaacs je – obyčejný člověk s poněkud neobyčejným zaměstnáním.

Ale i když mu možná chybí krutost Williama Tavingtona či aristokratická povýšenost Luciuse Malfoye, rozhodně nepostrádá vůli. Kdo z vás viděl kupříkladu Horizont události, možná si položil otázku co Jason a cigarety. Je jen málo lidí, kteří přestanou kouřit a ještě méně těch, kteří dokáží kvůli roli opakovaně začít a přestat.

„Už dlouho nekouřím – vyjma při natáčení. Chris ve Scars kouřil neustále a to bylo pro mě dost těžké: nejdřív začít a pak přestat.“

Doufáte, že na závěr pro vás Jason Isaacs odhalí něco ze svého intimního života? Smůla, takovým otázkám se vyhýbá s vrozeným šarmem a humorem.

Denise : Myješ doma záchod?
Jason Isaacs: Absolutně nikdy v životě jsem záchod nemyl.
*smích*
Denise: Nesnáším, když má pravdu.
Jason Isaacs: Proč taky, vždyť se hned zase ušpiní, je to jako...
Denise: Ty mi nerozumíš, muž, který bez otázek umyje záchod, to je milostná předehra
Jason Isaacs: Jo, dobře, to je možná pravda, ale nebudu mluvit o svém sexuálním životě

Fluffybot: Ta nejpodstatnější otázka, Jasone, zlato: boxerky nebo slipy?
Jason Isaacs: To vím jen já a ty, doufám, to nikdy nezjistíš. Nikdy si nekupuju oblečení – nesnáším to – je to pravděpodobně cokoli, co jsem štípnul při poslední práci.

Kdo ví, kde se v něm bere takový smysl pro humor. Možná to zdědil, možná ne.
„LOL! To záleží na tom, jestli moji rodiče tohle vidí...pokud vidí, pak ano, pokud ne, tak ne.“

Řekla jsem obyčejný člověk? Má chyba.
Jason Isaacs je všechno možné, jen ne obyčejný člověk. To vám potvrdí každý, kdo měl tu čest a štěstí se s ním osobně setkat.

 Byl absolutně okouzlující a sladký a choval se, jako by mluvit s námi byla ta nejdůležitější věc na světě. Díky němu jsme se cítily skutečně výjimečné.
Kay & Meryl; premiéra Black Hawk Down

Jason, chtěla bych ti jen poděkovat za to, že jsi byl pravý gentleman. Jsi vždy laskavý ke svým fanouškům a uděláš si na nás čas.
Renee aka Lady Falcon; HPGoF NYC Premiere


Jedno z nejkrásnějších setkání s Jasonem Isaacsem, o jakém se lze dočíst, prožila Tami se svou dcerou a synem ve svém rodném Providence na Rhode Islandu, kde se natáčel seriál Brotherhood. Čekali na něj dlouho, ale čekání se vyplatilo. A vy sami můžete posoudit, jaký to asi je člověk.

...přišla k nám a řekla „Jason právě přijel“. Myslela jsem si „ok, počkáme taky, jen nám to přišla říct“...řekla „oh, ne, chce, abyste šli za ním k jeho přívěsu“, napadlo mě „COŽE“...no ale šli jsme nahoru po cestě, přešli ulici a jeho přívěs byl zaparkovaný přesně před mojí starou střední školou. Už byla tma, ale děti byly stále v dobré náladě. Měly sebou obrázky, které mu chtěly dát. TAKŽE jsme tam šli a on vylezl ze svého přívěsu. Děti byly úplně u vytržení. Usmál se a šel ke mně a podal mi ruku a hrozně mi děkoval, že jsme na něj čekali. TENTOKRÁT JSEM MĚLA FOŤÁK. Sehnul se a objal děti a oni mu daly svoje obrázky...měl velkou radost. Řekl „Dám si je ve svém přívěsu na svou malou ledničku.“ Hailey si začala stěžovat, že má žízeň a Jason se mě zeptal, co se děje. Vysvětlila jsem mu, že má žízeň, ale že to je dobré. On řekl „Dal bych ti svou vodu, ale nějak mě škrábe v krku...počkej, přinesu ti jednu zevnitř.“ A šel a přinesl jí láhev Poland Springs. Neptejte se jestli jsem tu láhev vyhodila...NEEEE! Trochu se styděla a byla vděčná. Pak mu můj syn podal svoji knihu Harryho Pottera. Jason ji otevřel a začal psát svým ostrým písmem...A zatím na něj STÁLE čekali na place... ale on se nestaral. Vše jen proto, aby udělal moje děti šťastné. Měla jsem takovou radost. Nějaká žena ho očima pobízela, aby si pospíšil, ale jemu to nebylo jedno. Nemám fotku toho, co napsal do knihy. Je tam něco jako „Huntre a Hailey, dávejte si pozor na cizí kouzelníky s dlouhými bílými vlasy! - Jason Isaacs.
Když došlo na focení, vyfotila jsem je tři a po pravdě nechtěla jeden se mnou...byla jsem zpocená a vypadala příšerně...ten den bylo dost dusno. Ale on to tak nehodlal nechat. Dal foťák jedné dívce a ona nás vyfotila. Jason se na to podíval a řekl „ne...tahle je mizerná...ještě jednu“ Málem jsem umřela smíchy. Pak jsme si ještě povídali a děti se ho zeptaly na pár otázek a on se smál a považoval děti za zábavné a řekl, že tohle je ta nejlepší věc, která ho za celý víkend potkala. Snažila jsem se nechovat jako hloupá, bláznivá fanynka...myslím, že jsem byla hrozná. Ale děti byly skvělé! Ovšem musela jsem mu říct: „to, jak jste zapálil ten kostel s těmi lidmi uvnitř v Patriotovi...to bylo chladnokrevné.“ Hlasitě se smál...a řekl „co jsem zapálil ten kostel a zastřelil toho kluka, se mi to pořád předhazuje.“ Řekla jsem mu, že byl zatraceně dobrý zlosyn. Všechny nás objal, podal nám ruku a dostali jsme malou pusu na tvář. Doprovodil nás přes ulici a zamával nám, když jsme šli k našemu autu ve vedlejší ulici.“

*******

Jason Isaacs odpovídá na dotazy čtenářů časopisu Empire (z prosince 2002, str. 79).

Ahoj Jasone! Lucius Malfoy v Harry Potter a Tajemná komnata vypadá dost jako Julian Sands ve Warlockovi (v češtině vyšlo jako Démon Warlock). Byl to tvůj záměr?
Mike Moloney, Hampshire

Ne, je to zábavné, ale nebyl. Lucius je kouzelník ze staré školy – je to chlapík, který v žádném případě nedělá světu mudlů žádné ústupky. Chtěl jsem dlouhé blond vlasy. Přál jsem si vypadat jako Caprice, ale ve výsledku vypadám spíš jako Vannesa Feltz.

Jaký je váš názor na Empire?
Sussana Petty, Bradford

Miluju ho. Pokud můžu, chodím každý rok na Awards. Vzpomínám si, že loni jsem pózoval pro fotografa na dlouhém gauči, a když jsem ho pak viděl v časopisu, nebyl jsem na něm. Což je fajn. Vždycky jsem si myslel, že pokud nejsem na fotografii je to proto, že pokaždé vypadám jako příšerný hajzl.

Nazdar Jasi! Pokud se nepletu, tak jsi natáčel Petera Pana v Austrálii. Uvědomuješ si, že nejjedovatější hadi na světě žijí právě v Oz?
Matt Worricker, přes email

Kde co vás může zabít. Klidně můžete stát po kolena ve vodě a když přijde riptide (netuším, jak to správně jednoslovně přeložit do češtiny, jde o silný úzký povrchový proud tekoucí směrem vně pobřeží), odnese vás do moře. Takže několik dní jsem žvanil jen o těhlech riptides a lidi říkali, „Na tom nic není. Uvidíš je blížit se.“ Oh? Jak vypadají? „No, je to tak nějak rovné ze strany trochu zkosené a trochu jako příboj. Ve skutečnoti je dost těžké to popsat.“ A jak mám teda sakra poznat, že se blíží?

Liverpool nebo Everton?
Rhian Jones, Manchester

Oh, Liverpool. Po pravdě v The Fix (Tv film) se Stevem Cooganem jsem hrál Evertonského hráče Tonyho Kaye, který byl zatčen za korupční aféru. Měli v úmyslu natáčet v Goodison Park, ale na poslední chvíli nás tam nepustili. Byl jsem vzrušený, protože jsem vyrostl v Liverpoolu a chodil do Anfield každý týden. Musel jsem nosit tričko Evertonu a to bylo opravdu hrozné. Ale jet do Goodisonu by mě zabilo.

Paul Anderson a Milla Jovovich. Důkaz, že Bůh neexistuje. Co vy na to?
Steve Saul, přes email

Umm...jeho jméno je Steve Saul? To nemá nic lepšího na práci? Po pravdě když Paul hledal hlavní představitelku pro Resident Evil, řekl, „Oh, dneska jsem měl setkání s Millou Jovovich.“ A já se zeptal, „Kdo to čte s ní?“, a on řekl, „Oh, já.“, já na to, „Ale ty jsi herec na hovno, to není dobré. Co kdybych šel dovnitř?“ A tak jsem tam vešel a viděl jsem, jak to mezi nima jiskří, nemělo to nic společného s filmem. Je to kouzelné. Velmi žárlím.

Kdo první brečel v přípravném kempu na Černý jestřáb sestřelen (Black Hawk Down)?
Si Mannion, Gosport

(dlouhá pauza) Hrozně rád bych to řekl. Až budu v důchodu, můžu vyprávět pravdu o spoustě lidí, kteří by neměli být v zábavním průmyslu – nebo v jakémkoli jiném. Já se zlomil téměř okamžitě, ale já nepředstírám, že jsem něco, co nejsem.

Nedávno jste dělal Tuxedo s Jackie Chanem a Jennifer Love Hewitt. Byl jste šťastný, že jste se setkat s tak talentovaným párem? A k tomu s Jackie Chanem?
Tony Haynes, Hove

Boom boom! (smích). To je vtip nebo otázka? Byl jsem potěšen, že jsem potkal všechny tři. A je to zábavné – Jeffiner klidně i dvakrát, ale Jackie nejméně šestkrát. Nikdy v životě jsem nepotkal nikoho energičtějšího. Právě když jste unavení, on pobíhá okolo, rozdává sendviče, nabízí masáže, dělá triky, nacvičuje přemety. A pak najednou, „No tak, kdo jde do nemocnice dávat krev?“

Kdybychom byli spolu ve sprše, udělal byste na mě dojem, nebo byste se raději otočil?
Terrence Heesch, přes email

No, to záleží na tom, z které by to bylo strany, ne? Jestli by na něj udělaly dojem moje pevně sevřené půlky nebo můj nedávno vypracovaný hrudník. Nahnali mě do tělocvičny ve snaze podkopat představy o kapitánu Hookovi (Peter Pan). Budu tam štíhlý a fit a mladý a vypracovaný – pardon, že se tak vykecávám. Všeobecně se společným sprchám vyhýbám, a po tomhle dopisu vidím, že je to moudré rozhodnutí.

Nejste naštvaný, že jste nikdy neměl v holywoodském filmu žádnou velkou milostnou scénu?
Neil Redman, Glamorgan

Ve filmu jsem jich tolik neměl. Píchal jsem Kirstie Alley – dal jsem jí pěknou nakládačku v Last Don II. V televizi jsem píchal s muži a ženami, a na divadle většinou s muži. Nepřijde mi nic erotického na někom zpoceném akorát po obědě se čtyřiceti lidmi okolo, kteří vás popohání, přesouvají světla a pudrují váš zadek, zatímco řídí každičký pohyb. Není nic víc ponižujícího, než když chlap dostane erekci, a není nic ponižujícího ženu účastnící se toho, než když jí nedostane. Takže tak jako tak jste v háji.

Po poprasku kolem Patriota vás starosta Liverpoolu vyzval na zápas v páce, abyste odčinil vaše „zvěrstva“. Kdo vyhrál?
Peter Landy, Doncaster
Nedošlo k tomu. Jeho oddělení pro styk s veřejností řeklo, že by to bylo nedůstojné. Docela se mi ulevilo, protože mohly nastat jen dva výsledky. Buď by mě porazil, což by bylo pro mě strašně trapné, protože je podstatně starší než já. Na druhé straně kdybych vyhrál, vypadal bych jako hrozný surovec, který ztloukl starého muže. Hlava – 22.

Je vám líto, že váš štěk ve Spice World byl vystřižen?
Trudie Gates, přes email

Je mi to strašně líto, protože jsem řekl milionům dětí, že jsem v tom byl, a ony všechny šly a půjčily si ten film kvůli tomu, a teď mi nevěří. Hrál jsem spisovatele jako je Irvin Welsh a – nevím o tom, že by Irvine Welsh bral drogy – hrál jsem ho jako by si vzal gram kokainu. Takže možná proto nebo možná kvůli tomu, že jsem celou dobu zíral na kozy Emmě Bunton, to nebylo vhodné. Mně přišlo, že si to ta scéna žádá.

Jednou jste prohlásil, že jste se strašně bál u třetí části Pátku třináctého. Já tvrdím, Jasone Isaacsi, že jste poseroutka.
David Howes, Balham

Oh, to je naprostá pravda. Jsem skrz na skrz strašpytel. Bojím se hmyzu, bojím se hlasitých zvuků...Jsem nicka, Dave – prosím nebij mě! Jestli chceš vědět podrobnosti, viděl jsem Pátek třináctého třetí část na letním táboru v Americe, když jsem byl jako teenager jako praktikant na letním táboře v Americe. Vyplížili jsme se pozdě v noci a šli do místního autokina. Zpátky jsme se vraceli po tmě přes les. Já a jeden docela velký, drsný chlápek jsme se drželi za ruce, protože jsme se příliš báli.

Můžete přeložit latinskou frázi z Horizontu události do angličtiny: „Liberate tutemea ex inferis“.
Malcolm Allard, Ride

Uh, myslím, že to je „spaste se před peklem“. Mám dojem, že jsme tu latinu zvorali – určitě to znamená „prosím, přeparkujte si auto“ nebo tak něco.

Nějaké rady pro nadějné transvestity po tom, co jste v Listopadové romaci (Sweet November) měl na sobě dámské šaty?
jméno a adresa neposkytnuto
Jasně, pár dní předtím, než vlezete do ženských šatů, se neholte, protože pak budete po oholení mnohem hladší. Navíc pokud máte falešné nehty, ujistěte se, že je poblíž někdo, kdo vám pomůže natáhnout kalhotky, jinak vám v jednom kuse potečou oči na punčocháčích jako mě. K vytáčení telefoních čísel používejte tužku. Umělá prsa? Něco jako „příliš velká“ neexistuje.

Kdo je nejlepší filmový zlosyn všech dob?
jméno a adresa neposkytnuto

Vetřelec.

*******

Jason Isaacs – tentokrát o své práci

Pohledný, ovšem nijak výrazný – kdybyste ho potkali na ulici, zřejmě byste ho bez zájmu minuli. Přesto lze myslím bez příliš velké nadsázky říct, že ho zbožňují, když ne zrovna miliony tak tisíce žen a dívek a mužů, nepochybně i těch, na celém světě. A to jen díky té šťastné náhodě, která ho přivedla k herectví. A právě o jeho práci bude řeč tentokrát v poslední části naší minisérie.

Říká se o něm, že dokonale splývá se svými postavami, že je charakterní herec. Je to lichotivé? Možná, ale Jason Isaacs se o lichotky nestará.

„Nejsem si jist, jestli vyhledám lichotky, hádám, že jsem prostě raději v rolích nepoznatelný – nestojím o to být na scéně sám sebou. Navíc charakterní herci, jak to vypadá, mají delší životnost.“

Přesto, anebo možná právě proto, není o lichotky na jeho adresu nouze.

„Jason je ve filmu skutečně zlý a zákeřný,“ říká o něm Heyman .„Je jen pár lidí, kteří dokáží hrát zloducha tak dobře jako Jason, což je trochu ironie, neboť on je srdečný a velkorysý člověk.“

„Jason je herec, který skutečně dělá své domácí úkoly a opravdu přemýšlí o vývoji svého charakteru. Je fantastický. Kamera ho miluje skutečně zlým způsobem. Pro mě ve filmu zosobňuje zlo. Je jedním z nejlepších zloduchů moderního filmu.“

„Jasonův výkon v Patriotovi byl opravdu chladnokrevný a jsem přesvědčen, že bude děsivý jako Lucius Malfoy, který představuje skrytou temnotu a zlo Zmijozelské koleje.“

Tak o Jasonu Isaacsovi mluvil Chris Columbus, když začínal točit Harryho Potera a Tajemnou komnatu. Budiž požehnána ta božská prozřetelnost, jejž mu vnukla myšlenku, že na tomhle světě je jen jeden Lucius Malfoy a má tvář právě Jasona Isaacse. Neboť nebýt toho, Lucius Malfoy by nikdy nevypadal tak, jak ho známe.

„Já jsem přišel s tou holí! Řekl jsem, ´mám pocit, že bych měl mít vycházkovou hůl s velkým hadem na konci´. A oni ´Dobře´. Chris je velmi otevřený nápadům. Když jsem přijel, měli několik určitých nápadů. Chtěli mě v obleku s úzkým proužkem a s krátkými vlasy.“

„Krátké vlasy, možná šedé. Po pravdě v jednu chvíli zvažovali, že by mi obarvili vlasy, protože je mám tmavé. Říkali, ´možná bys mohl mít jen světlé konce a jinak tmavé´ a já na to...Protože, víte, nehraju v životě kouzelníka často, chci se taky obléct jako kouzelník. Řekl jsem, ´tenhle chlapík nedělá mudlovskému světu žádné ústupky v ničem, takže proč by se měl oblékat jako mudla´.“

A protože Chris Columbus je moudrý muž, dal Jasonovi volnost a vznikl tak Lucius Malfoy, jakého známe, obdivujeme a milujeme.

„Pan Isaacs, který s námi spolupracoval téměř na všech filmech...Víte, strašidelný. Stal se z něj děsivý doktor na lodi...“

„Jasonovi se tyhle hrůzy moc líbily. Skutečně si to užíval. Moc se mi líbila scéna, kde poslouchají nahrávku a snaží se zjistit, co to je.  A Jason na to, samozřejmě: ´To je latinsky.´ Je to trochu přetažené, ale on to dělá tak skvěle. Prošlo nám to. Je výborný. Milujeme ho.“ (Jeremy Bolt, producent, o Jasonově roli ve filmu Horizont události)

„Myslím, že své postavě dal mnoho. Moc se nedržel scénáře, ale rozhodně tomu dal mnoho. Řada zvláštností a manýrů postav jsou Jasonovým výmyslem.“ (Paul Anderson, režisér, o Jasonově roli ve filmu Horizont události)

„Jason Isaacs je také úžasný. Měl ještě jeden odlitek a v takové příšerné pozici. Stál tam a odmítal to vzdát, ruce se mu třásly. Ale vydržel to. Zatnul zuby a nechtěl to vzdát. Fantastickej.“ (Pauline Fowler, vedoucí výpravy a návrhů k filmu Horizont události)

 

Ovšem se svým sklonem k sebepodceňování a přehnanou skromností, Jason Isaacs zmírňuje chválu, kterou na něj pějí ze všech stran.

„Můžu být naprosto mizerný herec, nepochybuji, že to víte. Viděli jste určitě množství filmů, kde jsem příšerný. Ale když je moje role dobře napsaná, pak se to hraje samo.“

Do mizerného herce má však Jason Isaacs velmi daleko, a dobře to ví. Třebaže vyjma několika nominací, ještě nikdy nebyl ověnčen nějakou prestižní cenou. Nevypadá však, že by ho to jakkoli trápilo.

„Je to hloupé dělat něco takového jako práci, a naprosto neuvěřitelné štěstí, když se tím dokážete uživit. Nechci být nějak přehnaně skromný. Jsem docela dobrý, ale znám spoustu lidí, kteří jsou lepší než já, a přitom nepracují. Opravdu spousty.“

„Myslím, že ocenění jsou vážně divná. A nemístná. Už jen ta myšlenka hodnocení nějakého umění – herectví, režírování, malování, hudby, literatury – je prostě divná. Na druhou stranu – pokud to chtějí dělat, doufám, že tam budeme (nominace Patriota). Vždycky jsem byl přesvědčený, že cena pro nejlepšího herce by se měla jmenovat cena pro nejlepší part. Ale pokud by byla cena za nejlepší práci, jakou jsem dělal, měl bych ji dostat. Jedině kdyby byl Tavington na invalidním vozíku, měl bych reálnou šanci (vyhrát v nominaci na nejlepší zápornou roli).“

 

I když tvrdí, že herectví nebere vážně, věnuje se své práci s maximálním nasazením a nadšením, neváhá studovat dostupné materiály, učit se a pídit se po informacích, přemýšlí o svých postavách a vžívá se do nich tak, že ho pak na ulici nikdo nepozná.

„Když dostanu práci, přemýšlím, jak tenhle chlapík chodí, jak mluví, jak vypadá. Takže když vejdu do místnosti na konkurz například a přemýšlím o tom, jestli dostanu šanci ukázat jim, že jsem schopný se proměnit v postavu ve scénáři, častokrát chtějí toho, kdo vešel do dveří. Někteří super sexy herci hlavních rolí, jako třeba Matthew McConaughey, vejdou do místnosti a všichni udělají, „Wow. Toho dejme na scénu. Má charisma.´ Já se chci stát něčím, chci být tou postavou. Když není co hrát, jsem neužitečný. Když já vejdu do místnosti, jsem prakticky naprosto neviditelný. Myslím, že to je důvod, proč mě lidi nepoznávají. Nejsem jako ti, co hraji.“

A nijak neskrývá nadšení z toho, že jako herec se může na scéně beztrestně s kdekým pomuchlovat. Oblíbenou scénu nemá, protože oblíbené jsou prostě všechny.

„No jéje! Všechny ty polibky rozdávám rád a pro muže, který je 17 let v jediném vztahu, jsou všechny úžasné! Miluju je všechny, dokonce i Daniela Craiga ve hře Angels In America jsem líbal rád.

Právě jsem dotočil několik epizod The West Wing, kde tak trochu rajcuju Donnu – takže jsem se muchloval s Janel Moloney.

Ta show je senzační, je to nejlepší program v americké televizi. V show mají Donna a Josh velkou nekonečnou love story, a já jsem jim do toho najednou strkal nos.

Mohla by to být moje nejméně oblíbená role! Dokonce když jsem jí líbal, dokázal jsem si představit sám sebe, jak se na to dívám a křičím „neeee!“

 

Rovněž umírat na scéně je zřejmě náramná zábava. Zatím jeho postava skončila tragicky již čtrnáctkrát. A čím bizardnější nebo procítěnější ta smrt je, tím lépe.

„Zbožňuju Horizont události. Pokaždé když pracuji s režisérem Paulem Andersonem, vždycky se snaží najít nějaký skvělý způsob, jak mě zabít. Být kompletně vykuchán, mít vyndané orgány – jako se mi to stalo v Horizontu události – docela úžasné. Udělali spoustu strašlivých záběrů z blízka, ale pak je nezahrnuli do filmu, protože si lidé při pokusném promítání zaspávali ústa při pohledu na to a protestovali proti tomu, že to odvrátí pozornost od zbytku filmu.

V britské televizní sérii jménem Dangerous Lady jsem měl taky skvělou smrt. Byla to gangsterská show, kde jsem hrál homosexuálního zločineckého bosse a Susan Lynch hrála mou sestru. Umíral jsem s ní brečící nade mnou a její slz mi padaly na obličej, když jsem naposledy vydechl. Její výkon byl tak fantastický, že to umírání bylo téměř krásné.“

Zavání to poněkud černým humorem, vezme-li v úvahu, že si toužil odnést z natáčení Horizontu události jako suvenýr svoji vlastní mrtvolu.

„Jason se nás pak zeptal, jestli si to svoje tělo může odnést. Tu figurínu s odhalenými vnitřnostmi si chtěl vzít domů. Řekli jsme mu, že je morbidní, a že si ji vzít nemůže.“ (Paul Anderson, režisér)

„Pamatuju si, že jsem si o to tělo na konci řekl: „Můžu si to vzít?“ Bylo to perfektní. Myslel jsem, že to jsem já. A oni mi řekli: „Ne, potřebujeme to. Třeba se to bude hodit.“ Já jim řekl: „Kdo kdy bude používat můj model v životní velikosti s vytékajícími vnitřnostmi? Jestli to někdo zahlídne, ať mi pošlou pohled a já to od nich koupím.“

Jasonova manželka byla nepochybně velmi potěšena tím, že mu to nedovolili. Nicméně suvenýry k herectví jaksi patří. Po natočení Petera Pana Jason dostal hák kapitána Hooka a pochopitelně ho nemohli odloučit od hole Luciuse Malfoye. Uniformu plukovníka Tavingtona si nechat nemohl. A je nutno říct, že když se dozvěděl, že byla v dražbě na E-bay, docela ho to zamrzelo.

Je zvláštní, že třebaže hrál spoustu morálních postav, nejvýrazněji se zapisují do povědomí jeho záporné role. Není to ale bezdůvodné, že herce vždy přitahují spíše dobře napsaní zloduši, než předvídatelní, nudní kladní hrdinové.

„Nejlepší role v Hollywoodu jsou vždycky záporné, protože hrdinové jsou pěkně uhlazené postavy. Když čtete scénář, tak hrdina je o ničem vyjma faktu, že všechny ženy sledující film by se s ním měly chtít vyspat. Obvykle toho nemají moc k zahrání. Jsou jen sexbombou pevně stojící uprostřed příběhu, zatímco zlosyni mají obvykle mimořádný charakter a scény. A tak si ani jiné role nevybírám, protože nečekám, že by ze mě divačky chtěly strhávat šaty. Lidé by raději viděli, jak mě hodí do jámy plné hadů.“

 

Pracoval již se spoustou slavnějších kolegů. V Horizontu události například se Samem Neilem (Jurský park, Merlin) a Lawrencem Fishburnem (Matrix), jemuž říkal Florence, aby se mu s takovou hvězdou lépe hrálo, což po něm převzal celý štáb. Ve Friends with money si zahrál s Jennifer Aniston, které poskytl přátelskou radu a podporu po jejím rozchodu s Bradem Pittem.  V Patriotovi si zase vytvořil psychickou převahu nad Mellem Gibsonem tím, že mu říkal Mellanie.

K herectví ovšem patří i práce s dětmi. Ostatně zahrál si s nimi jak v Peteru Panovi, tak v Harry Potterovi.

„Ano, bylo těžké držet krok s energickými třinácti čtrnáctiletými. Bylo to snazší v Harry Potterovi, protože děti mohly pracovat jen několik hodin denně. Odcházely domů poměrně brzy – takže jsem mohl i já! Bylo zábavné hrát zlosyna a v Peteru Panovi hraju jak kapitána Hooka, tak pana Darlinga [který nebyl tak milý, jak si ho možná pamatujete,], ale hrát věčně navztekaného dovede být taky pěkná dřina.“

„Všechno trvá s dětmi déle, když nemají stejnou schopnost předstírat, ale jakmile se to naučí, jsou naprosto fantastické. Jednou z komplikací u Petera Pana bylo, že zákoník práce povoluje dětem pracovat jen po omezený počet hodin. Když došlo na létání – která je docela bolestivé – já tvrdnul pověšený ve vzduchu, zatímco Jeremy měl pauzu a nahradil ho dablér. Takže já tam visel celé dny za spodní prádlo a Jeremy si hrál basket.

Když jsem byl na umělecké škole, dělával jsem baviče na dětských party, a to jsem dobře využil při natáčení. Dělat takhle velký film vyžaduje pořádné úsilí a někdy může vznikat napětí, takže jsem měl pocit, že je mojí zodpovědností ujistit se, že děti budou v pohodě.

Stal se ze mě šašek natáčení. Kdykoli jsem mohl upadnout, upadnul jsem a z kohokoli se dala udělat legrace, z toho jsem dělal legraci. Obzvláště ti nejvíce vážní lidé, pro něž jsem vymýšlel sprosté přezdívky.

Byl tak takový mohutný, zjizvený pirát, postavu jako Arnold Schwarzenegger, kterému jsem říkal "prsatej chlap". Snažil jsem se najít nějaké jiné slovo pro prsa pokaždé, když jsem to řekl nahlas, doufaje, že si toho nevšimne, zatímco děti brečely smíchy. Nikdy na to nepřišel, a nebudu s vámi mluvit, jestli přijde!“

Jak se zdá vymýšlení přezdívek je prakticky jeho koníčkem.

Je ale štěstí, že jsou lidé, jako je Jason Isaacs. Neboť bez nich, bychom byli ochuzeni o spoustu vynikajících a nezapomenutelných postav – ať již máme na mysli D.J., plukovníka Williama Tavingtona, Luciuse Malfoye a nebo Micheala Jamese Caffeeho.

Není pro něj však většinou těžké odložit postavu v maskérně a být sám zase sebou.  

„Pokud bych se pokusil být jimi víc jak dvě vteřiny, moje přítelkyně by mě srazila pěkně zpátky na zem.“

„Přijde mi těžší přestat být během projektu sám sebou a být postavou. Jedině kdy si tak trochu nosím postavu domů, je když setrvávám v postavě po celý den. Stalo se to trochu v Black Hawn Down, částečně protože jsme strávili tolik času s vojáky, jejichž příběh jsme vyprávěli, částečně protože jsem si držel přízvuk celý den během cvičení a většiny záběru a částečně protože jsme byli tolik chlapů pohromadě, takže to celé bylo tak trochu macho. A nebo předstírání že to je macho.

Další postava, která mě tak trochu strašila byl Chris ze Scars, běželo to na More4 a Channel4. Hrál  jsem skutečný doslovný přepis rozhovorů, které s filmaři udělal, a oni byli tak příšerní a on tak zničený z nich, a byl jsem to já, kdo byl před kamerou celý den, takže jsem pak během celého natáčení byl rozrušený, naštvaný a napadaly mě násilnické myšlenky. Nikdo doma si toho nevšiml, doufám, ale bylo to dost znepokojující. Obecně o tom nepřemýšlím déle, než trvá smytí make-upu.“

 

Jason Isaacs ale nikdy neplánoval dělat, jak sám říká, něco tak patetického a bezvýznamného jako hraní.

„Nemám tušení, proč je někdo ochotný utrácet peníze za to, aby mě viděl…Pořád čekám na telefonát, který mi sdělí, že to všechno je příšerný omyl a měl bych se vrátit a pracovat v otcově obchodě.“

Omyl to ale rozhodně nebyl, spíš osud. Protože když Jason poprvé vstoupil na prkna, jež znamenají svět, byl doma.

„Šel jsem na konkurz na hru, protože to byla jedna z mnha věcí, které jsme na škole mohli dělat, a když jsem po poprvé zkusil, cítil jsem se zcela doma, opravdu pohodlně a sám sebou. Nebylo to nezbytně hraním, ale tím rodninným prostředím, kam jsem patřil. Byl jsem osvobozený od třídních, a historických, a etnických rozdílů, téměř. A taky to byla snadná cesta, seznamovat se s holkama, dělit se o šatny. Posedlo mě to, každé léto, každá role, jakou jsem dostal. Když přišel čas ukončit studium práv, hodně mých vrstevníků to zkoušelo na uměleckou školu, co mě přišlo šílené, uvažovat o profesionální kariéře. Nikdy jsem neplánoval to dělat, čekal jsem dopis, pokud budu mít štěstí, a že si ho vystavím a budu ukazovat vnoučatům. A pak mě ta žena zavolala do Central ( Central School of Speech and Drama)  a nabídla mi, abych nastoupil. A já jen, ´Oh, děkuju.´ Jasně si vzpomínám, jak když jsem šel po ulici, mi docházelo, že moje dobré anglické vychování rozhodlo můj život za mě.“

Je to velký obrat dostat se od práv až k herectví. A rozhodnutí jako je toto nemusí vždy najít pochopení u těch nejbližších – rodičů.

„Já měl štěstí. Jeden z mých bratrů studoval práva a byl nešťastný. A oni mě viděli ve spoustě her a taky už měli doktora a právníka no tak teď měli někoho i v umění. V první hře jsem hrál nahý pokrytý kuřecí krví, pak mě viděli jako mužského prostituta, který byl nakonec vykastrován.  Myslím, že byli rádi, že mám práci, ve které jsem oblečený.“

A kde bere kuráž a vytrvalost lpět na tolik nejisté kariéře herce? Nikde. Jason Isaacs se tváří jako takové velké dítě, které vlastně stále neví, co by chtělo dělat, ale nemá potřebu na stávající situaci něco měnit.

„Nemám ani odvahu ani vytrvalost. To, co mám, je štěstí; takže když jsem začínal, dostal jsem práci a pak jsem dostal další a... a za dvacet let se nic nezměnilo.  Ačkoli jsem měl nějaká poměrně delší období bez práce, většinou to byla moje volba – odmítal jsem role, které se mi zdály hrozné, nebo o kterých jsem si myslel, že v nich budu hrozný – a nikdy jsem nemusel pomýšlet, že bych se měl živit něčím jiným než hraním.

Nikdy jsem nechtěl být herec a stále pořádně nevím, co to dělám, ale jsem už trochu starý, abych dělal něco jiného a docela si to užívám, zatímco čekám na inspiraci.“

Na svém kontě má již množství filmů, ale i divadelních her, televizních seriálů, svůj hlas propůjčil v pár počítačových hrách a animácích – dalo by se říct, že od všeho trochu. Přestože hladce přechází od filmů k televizním seriálům a zpět, přičemž si sem tam odskočí do divadla, nemá oblíbené médium, jemuž by dával přednost. Hlavní je pro něj dobrý scénář a dobrá parta lidí, s nimiž pracuje. 

„Je mi jedno, i kdybych měl hrát v maringotce. Mimochodem právě tohle sleduju tady na Yahoo! i na chatu.“

S ohledem na to, jak rád diskutuje s režiséry o svých postavách a upravuje je k obrazu svému, nevylučuje, že by jednou stanul na opačné straně kamery.

„Rád bych a budu. Zatím jsem na to jen líný. Někdy si říkám, že kdybych dlouho neměl práci, možná bych do toho šel. Ale po pravdě když tu práci nemám, jsem tak zničený a utahaný, že na to myslím spíš, když jsem zaneprázdněný. Strašně bych to chtěl zkusit, ale mám tolik přátel režisérů a když vidím, jak často jsou zklamaní a projekty se rozpadají a kolik času tomu věnují, než se to možná dá pomalu do pohybu. No uvidíme. Rozhodně si s tou myšlenkou pohrávám.“

Hollywood, sláva, úspěch, peníze – dá se říct, že od všeho má tak přesně akorát, aby si uchoval zdravý pohled na svět a zůstal sám sebou.

„Největší rozdíl mezi herci na západním pobřeží a Evropou a východním pobřeží je, že já začal, protože miluji ten pocit. Miluju hry. Strašně rád zkouším. Ve zkušebně je všechno, jste v jedné místnosti, pracujete s ostatníma, zkoumáte podstatu lidskosti. Lidé na západním pobřeží nebo v Los Angeles  to dělají, protože mají nejlepší zuby nebo nejlepší poprsí, a někdo jim řekl, ´Mohl bys díky tomu vydělat spoustu peněz,´ a oni na to, ´Oh, to bych mohl.´ Tím líp pro ně.

Jsou lidé, kteří chtějí být slavní, a lidé, kteří se stali slavnými. Pro mě není rozdíl v tom, jestli jsem ve velkofilmu, nízkorozpočtovém filmu, televizi nebo na divadle. Někdy se to tak vyvine, hvězdy se zavazadly nebo doprovodem, nebo fakt, že s vámi nechtějí pracovat. Ale když hrajete s dobrými herci, kteří do toho nepletou svoje ego, je to vždycky stejné.“

„Úspěch věcí, které dělám, je pro mě více méně nepodstatný, vyjma toho že mi to poskytuje více příležitostí. Dostal jsem práci, když jsem byl, podle americké terminologie, naprosto neznámý, a jsem si jist, že budu mít práci i nadále, takže mi na tom opravdu nezáleží. A nikdy jsem nebyl příliš slavný, ale viděl jsem kamarády, kteří se stali velmi slavnými, ztratit sami sebe. Dělám tuhle práci už dlouho, takže vím, kdo jsou moji přátelé. No a pak tu jsou lidé jako Mel (Gibson), kteří jsou slavní jako Ježíš: kamkoli jdou, lidi na něj nevědomky reagují a Mel je ten nejzdravější příklad slávy, na který narazíte. Stále se ptá a naslouchá odpovědím a stále je vnímá a je skromný. Ale nemá moc příjemný život. Proto pořád pracuje, protože práce je normální prostředí. O tohle opravdu nestojím. Myslím, že je správné, mít to za bizardní. Já vím, kde je v tuhle chvíli moje místo v potravinovém řetězci.“

Avšak spousta lidí, kteří spadli to té šílené propasti slávy si o sobě myslí, že se přece vůbec nezměnili.

„Jasně, prohlašují ´Je mi jedno, jak velký bude ten trailer,´ a že musíte dobře zacházet i s těmi, co dělají nedůležité práci. A evidentně to není pravda. Takže jasně, všichni si myslí, že se nezměnili, a ani já nemám představu, nakolik je to o mně pravda.“

„Úžasné je například že ti, co udělali ty největší kasovní trháky v historii, byli jedni z nejvelkorysejších a nejotevřenějších lidí, se kterými jsem pracoval. Vím o šoubyznysu tolik, protože mě přizvali ke všem fázím. Byla to ohromná spolupráce. Hned zkraje je zajímal můj názor na scénář a podobně.“

Ale pro Jasona Issacse není důležité znát pozadí filmování v Hollywoodu i po finanční stránce. On je v první řadě hercem. Ovšem dostane-li příležitost, má-li možnost vyjádřit svůj názor, neváhá toho využít.

„Jsem z těch, co vrazí dovnitř, když jsou dveře i jen malilinko pootevřené. Takže když se někdo zeptá, co si myslíte o scénáři, napadá vás něco, přijdu se složkou poznámek a už ho nenechám na pokoji. A tím jsem si udělal řádku výborných přátel a jiná řádka lidí už se mnou nechce nikdy pracovat. Ale myslím si, že mám dost rozumu, abych poznal, kdy jsem jenom nádeník. A právě na jedné takhle velké věci jsem čekal, že budu jen nádeník, a ono to tak vůbec nebylo. Spolupracovali jsme jako kdysi, když jsme jako studenti plánovali hry a jezdili s nimi po anglických festivalech. Na to o šoubyznysu nic vědět nepotřebujete, stačí držet se instinktů, a mně můj instinkt říkal, abych do toho příběhu dal zebe, kolik jen můžu, a nikdy se nenechal ovlivnit ostatními, jejich minulostí, mocí nebo bohatstvím. Myslím, že moje nápady byly stejně přínosné jako nápady ostatních. A ukazuje se, že pro to si mě celá ta léta najímají: jen si ten scénář nečtu, říkám jim, co si o něm myslím.“

I když se jeho sláva nedotýká hvězd, přesto všechno má nemalý okruh fanoušků a na internetu najdete stovky stránek zasvěcených právě jemu.

Jason své fanoušky zbožňuje, rád je s nimi v kontaktu, a třebaže nemá oficiální stránky, některé jsou jím posvěcené a příležitostně sledované.

„Kdybych byl tak úspěšný, jako dělá dojem moje přítomnost na Internetu, byl bych něco mezi Tomem Cruisem a Marylin Monroe. Existuje dokonce panenka mě v šatech z filmu Sweet November. Dostal jsem ty nejhezčí dopisy, jaké si lze představit. Taky když jsem navržen na nějaké ocenění, moji fanoušci všichni hlasují online a chlubí se jeden druhému, kolik setkrát kliknuli na moje jméno. Jejich palce musí krvácet! Moji fanoušci jsou opravdu skvělí. Vyrábí pro mě věcí a posílají dárky Emmě a Lily. Cítím se provinile, protože si nenajdu čas na to, abych odpovídal na dopisy nebo udělal něco víc, než poslal fotky, obzvláště po té věci se stalkerem. Zdráhám se osobně odpovídat, protože když jeden jediný z deseti tisíc ukáže jako šílenec pak je snad lepší neodpovídat vůbec. Je to ostuda, protože těch zbylých 9,999 jsou opravdu milí lidé. V Americe spousta hvězd právě kvůli tomu neodpovídá na žádné dopisy. Ale já jednou za pár let si vezmu někoho na pomoc a vyřídím všechny resty, takže většina lidí, kteří dostanou odpověď, už zcela zapomněla, kdo jsem, nebo jsou v domovech důchodců.“

Ano, i on poznal odvrácenou tvář slávy a přízně fanušků. Prožil si krušné chvíle, když ho velmi dlouho pronásledovala posedlá fanynka. Je to smutné, neboť zrovna takovýto člověk si tohle určitě nezasloužil. Není tedy divu, že se zdráhá osobně odpovídat na všechny ty dopisy. Jednou se spálil a tak je opatrný. Nelze mu to vyčítat.

„Ježišikriste, tahle ženská mi volala padesátkrát za hodinu,“ říká podrážděně při vzpomínce na to. „Někdy jsem ten telefon zvedl a ani nemůžu popsat, co za sprosté věci, jsem jí řekl.“

A přiznejme si, nemůžeme se Jasonovi divit.

„Posledních osm let jsem měl stalkera (vztaženo ke konci roku 2004). Několikrát jsem jí nechal předvolat před soud, aby vydali rozhodnutí o zákazu stýkání se mnou. Ale když vyprší, okamžitě mě kontaktuje znovu, děsivě, vtíravě a neustále. Přátelé si z toho dělali legraci, ale když jsem jim vysvětlil, jaké to je když někdo postává před vaším domem a zvoní časně ráno, zmrzl jim úsměv. Není to zrovna sranda mít stalkera. Je to dost zneklidňující a já doufám, že se si obstará nějakou psychiatrickou pomoc, ale ta jí byla doporučena už posledně. Nejlepší rada, jakou nám policie dokázala dát, bylo ´přestěhujte se, změňte telefonní číslo a práci´. Ale nic z toho nepomůže herci. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych dělal divadlo, ale ona by pak přišla do divadla.

Byl teď jsem rok a půl v Americe a Austrálii, a když jsem odjížděl z Anglie, byl vydán jeden z těch zákazů stýkání se. Ale nevím, co přesně se bude nakonec dít. To je pro ní příliš daleko na to, aby přijela, ale pak jsme byli dvě hodiny jízdy vlakem od místa, kde dřív v Anglii bydlela. Bylo vážně divné, když jsem byl pryč z domova šest měsíců nebo rok na natáčení a začalo to znovu v den, kdy jsem se vrátil. Napaadlo mě: ´Wow, to jako seděla a pozorovala v mojí ulici každý den?´

Prvních několik let jsme netušili, kdo to je, dokud ji policie nechytila. Teď je divné znát její jméno, adresu a životní příběh. Přiměje vás to přemýšlet o tom, ´možná bych měl teď pronásledovat já tebe´. Ale kdybyste s tím začali, stanete se stejně duševně nemocným jako tihle lidé.“

Doufejme, že nadále se bude setkávat jen s fanoušky, kteří ho obdivují a respektují jeho právo na soukromí a klidný život. Přece jen dává svým fanouškům víc než dost.

Jason Isaacs není muž, který by zachraňoval lidské životy, dokázal spasit svět, podpaloval kostely, intrikoval nebo střílel do lidí.
Je to ale muž, který má rád svou „patetickou a bezvýznamnou“ práci.
A my máme rádi jeho.
 

Snad jen v jednom se Jason Isaacs mýlí. Jeho práce není v žádném případě bezvýznamná.