POVÍDKY

Deníček Williama Tavingtona
Autor: Silence

Den 1.: „Uáá, uáá, uáá…!“řvu na svět, ale nikdo se nepostavil do pozoru!! Sakra! Vypadá to, že jsem něco jako malý mrně obalený krví a slizem – čerstvý narozenec! A koukněte na ty prťavý ručičky! Těma neudržím žádnou zbraň! Budu muset na sobě hodně zapracovat. A sakra – aspoň se naučit co nejdřív srozumitelně mluvit!

Den – hm, neumim počítat víc jak do deseti – takže den deset, deset, deset atd.: Jsem pořád ještě prcek. Rostu nějak pomalu a co hůř – nikdo mě pořád nebere vážně!

Den – kdo ví? Já ne! : Jsem dospělý!!! Huráááá! Konečně! To to trvalo! Jdu do armády! Jo, a táta rofofroval rodinné jmění – Grrrr!

Fajn, kašlu na ty dny! Důležitá událost!: Amerikánci se začínaj nějak cukat a reptat proti anglický nadvládě. Jdem na ně! Dobyli jsme Charlestone! Ta červená uniforma mi vážně sekne! A měli byste vidět můj copánek!

Trocha rozptýlení v každodenním válečném dnu: Barák plnej raněných vojáků – hnusný! Zdá se, že patří nějakýmu chlápkovi s kupou dětí. Ale, ale – posel nepřátelský armády! Rozkaz: Lapit! Odvést! Pověsit! – jak jednoduché a účinné! Jenže ten drzý Yankee se na mě pokusil vytáhnout nějaký vojenský pravidla. Pch! Nestačí mu můj nádherně vytrénovanej, ledovej pohled, takže musím vytáhnout zbraň. No, řek si o to sám, ne? A pak to přišlo! Ten posel se prokec! Takže otec a syn, co? Hmm – už se moc, moc dobře bavím. A kdybyste viděli ten jejich kukuč hrůzy! Prostě skvělý! Sakra, trochu tu na tom koně profukuje – nechal jsem dům spálit a hned bylo teploučko. Jo, a taky postřílet ty raněný. Jsem prostě lidumil – přece je nenechám trápit se bolestní, ne? Ach bože! To mi tak chybělo! Ten malej šílenec si asi vážně myslel, že klidně osvobodí svýho bráchu! Zastřelil jsem ho. Nedivte se. Prostě nemám pochopení pro blázny, no. Ale stejně to byl skvělej den!

Den po skvělým dnu – den mnohem horší než skvělý den: Kruci! Kruci! Kruci! Sakra! Sakra! Sakra! Ten posel mi zdrh! 20 vojáků rozkrájených na kašičku! Zuřím, ale snažím se i přesto být velmi, velmi milý na jediného přeživšího vojáka. Prý to spáchal jediný muž! Nejspíš DUCH! Nesnáším duchařský historky v praxi!

Den ještě horší než horší den: Cornwallis mi nechce dát můj – ZASLOUŽENÝ – díl týhle země!! Grr! Nespravedlnost! A proč?! Prý nebojuju jako gentleman!! Já?! Já, že nejsem gentleman! Tak to ještě uvidíš, ty nadutče jeden! Ale udržel jsem se a zachoval klid. Dokonce jsem se ho pokusil obměkčit nešťastným příběhem mé rodiny. Ani to s tím balvanem nehnulo! No, tak jsem jich pár zabil. No a co! Je tohle ještě válka nebo čajový dýchánek?!!

Den koňské deky (chichichi): Chachacháááá!! Duch čmajznul Corwallisovi veškerou garderobu i ty jeho hnusný hafany! „Oh, oh. Fňuk, fňuk, fňuk … má i můj deníček, fňuk.“ Je to změkčilej tupec! Vrchol slavnosti – Cornwallis navlečenej do přešitýho přehozu na koně. Škoda, že si musel vylít zlost zrovna na mě. Jinak má inteligence slavila triumf. Nechal jsem vynosit zbraně z lodi dřív, než vybuchla – Cornwallis přišel opět o ohoz!!

Den mé lstivosti: Fajn. Jdu konečně chytit toho zatracenýho Ducha. Připravil jsem přímo brilantní past a musím se pochválit. Ach ta má lstivost! Vyhlížím ty pobudy a je to tady! Kruci! Ten Duch mi uklouznul. Ale máme 18 zajatců. Hurá! Bude se věšet!

Zuříííím!: Jen co chvilku nedávám pozor, tak mi ten idiot Cornwallis klidně propustí mé – MÉ – zajatce! A proč? Kvůli výměně za hlupáky, který se dali chytit tou povstaleckou chátrou. Podle mě by jich nebyla žádná škoda. K čemu je potřebuje, když má mě, ne? Jo, taky jsem se setkal tváří v tvář s Duchem a ukázalo se, že je to ten farmář Martin – jo, přesně ten s tou tlupou děcek. Nesměl jsem mu ublížit! GRRRR! Alespoň jsem mu pěkně zabrnkal na city, hošánkovi. Hezky připomenout tu smrt – tak se to přesně dělá! Kdybyste ho viděli! Ta nenávist – no tak pojď a zkus si něco na mě, ať tě můžu zapíchnout! Sakra! Dnes je den plnej zklamání. On se prostě musel ovládnout, co? Takže jsem zase já ten špatnej. A co mělo kruci znamenat to jeho: „Než tahle válka skončí, zabiju tě!“ Bubububu. Už se celej třesu strachy.

PS: Vyšlo najevo, že ten Martin je posedlej houpacíma židlema! No, promiňte, ale tohle vážně má být protivník, kterýho si zasloužím?!

Den dobrého obchodu: Cornwallis mě už zase seřval. Copak já můžu za to, že skočil na tak průhlednou léčku?! Já hned říkal: „Co můžeš, zabij dnes a neuteče ti to zítra!“ Ale to jsem byl zase za surovýho barbara, že jo? Cornwallis fňuká pro znovu ztracený psiska a prý přichází o čest a bůh ví o co ještě. No, kamaráde, jestli nezačneš nosit jiný kabáty, než je tenhle, tak nejspíš přijdeš o pověst muže – chich. Ale chci být za klaďase. Nabídnul jsem mu své brutální služby a on mi dal Ohio – Jo, celkem dobrý obchod.

Den mého trapasu: Vyslídil jsem Martinovy potomky. Vrazili jsme do domu té jeho krásky (no, já teda nevím, co si o tom myslí jeho mrtvá žena, ale mě tohle přijde dost nechutné!). Samozřejmě, nikde nikdo. Asi se rozneslo, že nejsem dobrej společník, nebo co? Prostě se zase všichni přede mnou schovali. Ale já se vážně chci jen přátelit !(Vtip týdne! Chachacha) A pak – TRAPAS.  Jo, tak budem hrát na schovku, nic proti. Ale proč jsem to vždycky já, kdo musí ty druhý hledat?! OK, přistoupil jsem na jejich hru. Vsadil bych se, že byl někdo ukrytej pod tím stolem, jenže pak nic. Připadal jsem si jako pěknej blbec! A opět mě obestřela zima. No, s tou už se umím vypořádat! Shořel další barák. S tou zimnicí budu muset něco udělat nebo ze mě bude nakonec ještě žhář. A pak si na scénu přijel Martin jako nějakej hnusnej hrdina! Provokatér jeden!

Dny následující: Celkem nuda. Zjistil jsem si adresy všech rodin tý jeho partičky. Chtěl jsem jim vážně jenom promluvit do duše, jenže ta zimnice mě pořád né a né přejít. Další spáleniště. Už mě to unavuje.

PS: Martin si dává klidně relax! Fakt si vzal dovolenou! Uprostřed války! Pch! Požaduju jinýho nepřítele a to hned!

Den trochu odlišný od dnů následujících: Sice se zase zapaloval ohníček, ale shořela jen jedna budova – kostel. Fajn, tak já to přiznávám. Z hodně lidí tam taky zbyl jen popílek, ale já to nezapálil! Já ne! Nemůžu za to, že jsem tak skvělej velitel a všichni splní okamžitě každý moje slovo! Po dlouhý době jsem si taky zahrál mou oblíbenou hru – Staň se zrádcem! A opravdu se jeden hlupák našel a prásknul mi toho Martinova pomocníčka. Dal jsem mu odpuštění a poslal jeho duši i duše všech ostatních rovnou do nebe. Už cítím v kostech, že vyhraju cenu za nejhodnějšího muže na světě. Proboha, to abych si rychle připravil nějakou tu děkovnou řeč!

Den mého zranění: Dneska na mě vlítnul ten Martinův mladej hejsek s tlupou kamarádů! Sotva jsem se stačil oholit a to nemluvím o tom, že jsem si nestihnul ani svázat vlasy do culíku! Taková neslušnost! A dokonce mě postřelil! Nakonec jsem to ale sehrál dokonale. A Oscara za neuvěřitelně autentický výkon v roli údajně mrtvého padoucha (Já bych se spíš popsal jako zneuznanej hrdina) dostává William Tavington. Teda nemyslel jsem si, že mi ještě může skočit na takovej otřepanej fígl, ale ten hlupáček to fakt udělal. Moment překvapení – to miluju! Dám ti ránu a jsi v pánu, chlapečku. Chachacha.

Den velký bitvy: Na dnešek byl ohlášenej velkej mejdan! Děla, pušky a všechno, co k takový řeži patří. Těšil jsem se jako malej. Hned, co jsem zmerčil Martina, už jsem za ním vyrazil. Tak trochu jsem tím popíchnul Cornwallise (nebo propíchnul – tyhle pojmy se mi vždycky pletli – možná proto mám tak málo přátel.) Na koni se vážně nádherně seká do lidí! Musíte si to někdy vyzkoušet. Rozprášili jsme nepřátele na utíkající molekuly a co udělal ten hnusák Martin! Chňapnul tu odpornou vlajku a – ne, nechtějte po mě, abych popisoval, jak to bylo celý nechutně hrdinnský a plný patosu! Fuj! Bojuje se dál. Ježíšku na křížku! Co je támhleto za bílou maškaru! To musí být určitě nějakej Francouz – nikdo nemá horší vkus! Tak Martina teď si to rozdáme my dva! Pěkně chlap proti farmáři! Ten surovec propích mýho koně tou tyčí s vlajkou! Takový týrání zvířat! Jdu ho pomstít. Bože, zas mě postřelil! To maj snad v rodině, nebo co?  Vytáh na mě sekeru! No, věřili byste tomu! Podařilo se mi ho odsekerkovat. Tak jo. Sekám do Martina ze všech stan, jenže on furt neumírá! Nezapomněl mi někdo říct, že je nesmrtelnej, že ne? A teď bacha! Můj  oblíbený kousek se šavlí. Napřáhnu a pěkně s rozběhem, jeden sek a šup hlavička dolů! A místo toho … obrovský zklamání! Jsem mrtvej! A do nebe mě prý nepustí! Nespravedlnost! Chce se mi plakat, ale nejdřív si podám tady toho chlápka s trapnýma rohama.