POVÍDKY

Smlouva
Autor: Luinil

Muž opustil lůžko, natáhl se po modrém, sametovém županu nejlepší kvality a zamířil do koupelny. Když se vrátil do ložnice a posadil se do pohodlného křesla, byly jeho platinové vlasy stažené do ohonu a pečlivě upravené. Měl bledou tvář, špičatou bradu stále povystrčenou v náznaku pýchy a jeho šedé oči se podobaly pohledu vlka. Pozoroval mladou ženu, svou spolunocležnici, která se na něj lehce usmívala vášnivými rty. Havraní vlasy jí spadaly na bledá ramena a její zelené oči, podobné smaragdu, byly stejně chladné a tajemné jako ty jeho.

"Jsi spokojený, Lucie?" zeptala se.
"Za svou osobu mohu prohlásit, že nemám nejmenší výhrady. A ty víš, že moje nároky jsou… vysoké. Jako ty tvoje. Koneckonců… spím pět dní v týdnu v posteli s frigidní ženskou," řekl zvolna. "Narcisa je ovšem bohatá a to je daleko důležitější."
"To sis přál. Ostatně před takovými sedmnácti lety jsi mě na tohle nepotřeboval."
"Před sedmnácti lety… Hm, ale co z toho vzešlo? Můj syn… škoda mluvit." Věděl, že to ani příliš komentovat nemusí. Ona znala jeho myšlenky a nijak mu to nevadilo.
"Já se starám o tebe, ne o něj. Máš pravdu, že co bylo před sedmnácti lety chutným masem, jsou nyní jen dávno ohlodané kosti..."
"Chceš tím snad něco naznačit?"
"Já?" Zatvářila se ublíženě, jako nakopnuté zvíře. "Já přeci nechci nic, alespoň zatím. Máš času, kolik si budeš přát."
Jak by měl utajit své myšlenky, své záměry, před někým, kdo byl lstivější než on sám? Moc dobře si to uvědomoval. Dost se od ní naučil. Byla to součást smlouvy.
"Nejsem tvoje svědomí, Lucie," zavrtěla hlavou. "Jen dobrá rádkyně. Když mi budeš naslouchat, štěstí ti bude nakloněno jako doposud. Momentálně mi jde víc o tvé tělo – i já mám své chtíče – než o tvou duši. Prozatím."
Na chvíli se odmlčel a pak se jí svěřil se svým záměrem.
"Temný pán svolává své věrné a já se k němu opět hodlám připojit. Jeho moc sílí. Věřím, že dokáže svou věc prosadit."
Povzdychla si a založila ruce na nahých prsou.
"Moje smlouva s ním je starší, než ta, kterou jsem uzavřel s tebou," pokračoval, aby vysvětlil své jednání.
"No jistě, vidíš jen to množství rychleji nabyté moci. To já ti dát nemůžu, pravda. Já nabízím jen »podmínky«. A o to jde – Voldemortovy podmínky jsou na příliš riskantním kurzu. Svezeš se s ním, ale můžeš s ním také spadnout."
"Podobná situace tu už byla…"
"Tím se jen zvyšuje pravděpodobnost, že se to stane. Lucie, muži jako ty by měli znát hranice svých možností. Nech riskovat někoho jiného, stůj opodál a pozoruj."
"Rozhodnutí už padlo. Temný pán chce vidět výsledky a já mu je poskytnu, i když si moc dobře uvědomuji, že jdu na trh se svou kůží. Nemůžeš mě přesvědčit, abych teď couvl."
"Do budoucnosti nevidím a ty se vždy můžeš spolehnout na mou… loajalitu," uzavřela.
"Řekni mi, uzavřel on taky…?"
"To opravdu nevím," pokrčila rameny. "Neznám nikoho, kdo by s ním smlouvu sepsal a takovou věcí by se určitě některý z mých přátel pochlubil. Ale to neznamená, že něco podobného neexistuje. Pouze to nemusí mít obvyklou podobu. Možná slíbil, zapřísahal či zaklel ústně… Síla slov čarodějů je větší než mudlovská. Proto se v minulosti tolik čarodějů stalo našimi »klienty«. K oboustranné spokojenosti."
"Už musím jít," řekl kouzelník a zvedl se z křesla. "Tak zase příště, v obvyklou dobu."
"Dávej na sebe pozor, Lucie," šeptla směrem k jeho zádům, když mizel v krbu. Byla tato její věta součástí smlouvy?

* * *

Draco Malfoy vystoupil z krbu a rychle procházel rodinným venkovským sídlem. Černovlasou mladou ženu našel na zahradě, kde otrhávala květy růží a sypala je do proutěné ošatky.
"Vypadni," zakřičel na ni mladý Malfoy dřív, než k ní došel.
"Ale no tak, chlapče, nekladl ti tvůj otec na srdce, aby ses choval slušně a byl zdvořilý, hm?" řekla nevzrušeně a pokračovala ve sběru růžových poupat. Draco začal brunátnět v obličeji. Napadlo ji, že podědil víc rysů z Narcisy, než ze svého otce.
"Okamžitě zmiz z našeho domu, ty couro," štěkl, vytáhl hůlku a namířil ji proti ní. "Kdyby to matka tušila! Je hanba, že tě tu otec trpěl!"
"Neurážej mě a nemávej tu svými znalostmi pátého ročníku," řekla pomalu, stále s úsměvem. "Lucius rozhodně mou přítomností netrpí. Kdopak ti dal právo mě odsud vyhazovat?"
"Nebudeš se tady roztahovat, zatímco je otec zavřený v Azkabanu!"
"Aha, je mi líto, že mě neposlechl," řekla s účastí v hlase. "Určitě se odtamtud brzy dostane." Přestala otrhávat růže a podívala se na Draca.
"Poslyš, tobě je šestnáct, že? Za pár let bys mohl také uzavřít Smlouvu. Ne se mnou, Lucius je… náročný klient a můj favorit. Já si své klienty vybírám, ale pošlu za tebou nějakého svého kolegu. Jistě by ses rád pokusil překročit otcův stín."
Draco její řeč nechápal.
"Sklapni a zmiz z našeho pozemku," rozkázal a znovu zamáchal hůlkou.
Obdařila ho vilným pousmáním a splnila jeho přání – před Dracovýma očima se začala rozplývat a měnit v dým, který vítr rozvál po zahradě. Draco takový způsob mizení ještě neviděl. A pak mu to došlo. 
 
 
Malý komentář pro ty, co měli možná trošku problém s pochopením povídky:
Smlouva, na kterou se naráží v dialozích, představuje smlouvu s ďáblem, lépe řečeno s ďáblicí. Vycházela jsem z toho, že se Luciovi, jako padouchovi, výjimečně daří a to určitě není jen tak…